Vysokohorské průsmyky Lombardie
A vrchol je tady. Nejhezčí, nejdramatičtější, ale taky nejtěžší trasa horami Lombardie se čtyřmi vrcholky v průměrné výšce 2200 metrů! První z nich bude známé Passo del Tonale (1883 m). To bývá označováno jako hlavní, spíše spojovací silnice, ovšem začátkem léta tu je překvapivý klid. A i když nejde o klasickou vysokohorskou silnici, nudit se nebudete!!
Zaledněný hřeben Presanella, součást pohoří Adamello, stejně jako údolíčko pod ním, jsou skutečně nádherné. Oko potěší i vodopád u silnice kousek pod vrcholem. Ten je plochý a překvapivě rozlehlý.
Už z dálky Vás "vítají" hotely a další budovy. Sedlo je vlastně malé lyžařské středisko podobné těm ve Francii - paneláky, spousta obchodů, ale taky dobrý servis a sjezdovky různé obtížnosti prakticky pod hotely. I proto je tolik oblíbené u Čechů a vůbec u rodin s dětmi. Pěkné výhledy pokračují i v klesání až k odbočce na Ponte di Legno a Gávii. Cesta na Passo Gavia (2621 m) je už tou pravou vysokohorskou silnicí, i když tomu úvodní kilometry vedoucí kolem pěkné horské bystřiny údolím Messi nenasvědčují. Za vesnicí St. Apollóna se ale cesta prudce zúží a promění v krásnou asfaltovou turistickou silničku se vším, co k tomu patří. Po sérii serpentin se cesta zařízne do strmého svahu, kterým vede až skoro na vrchol. Dojde i na dramatické momenty jako je 16 % úsek, ale především jsou to nádherné výhledy: za námi ledovcové pohoří Adamello (3554 m), nalevo hřeben s Punta di Pietra Rossa (3212 m). Nejhezčí, ale i nejtěžší je závěr, kdy silnice kličkuje mezi skalisky. A protože stejným směrem se tudy jezdí i při Giru, můžeme se vžít do pocitů závodníků zdolávajících tuto horu. Nahoře je malé jezírko a hned za ním začíná velmi vděčný úsek s jen nepatrným sklonem, a tak se můžeme pěkně pokochat krásami okolních hor: nalevo Monte Gavií (3223 m) a napravo divočejším zaledněným pohořím Ortler. Následujícím prudkým sjezdem podél strmé rokle se dostaneme do St. Catariny Valfurva, kde začíná už běžná silnice. Tou, údolím Valfurvy dojedeme do Bormia, turistického střediska a lázní, ale i městečka se zachovalým historickým jádrem (podobně jako Briancon). Na třetí průsmyk Foscagno (2291 m) se jede zpočátku po rovině. Posléze, když už se silnice zvedne, se nám naskytne pěkný pohled na "zubatou" horu Cima de Piazzi (34š9 m). Stoupání se jinak, zejména ke konci, kdy projíždíme dlouhými galeriemi, trochu vleče, nahoře nás ale čeká odměna v podobě výhledu na ledovce Ortleru. Poslední sedlo Eira (2210 m) je už sranda, stoupáme k němu přes snad nejvýše položenou vesnici v Evropě - Trepalle (2096 m). Pohled z Eiry na hraniční hřeben a kotlinu Livigna, kde etapu zakončíme, bude tečkou za dnešním výletem.