Orobijskými Alpami
Pěkná "divočina" nás čeká i dnes. Projedeme se okrajem Orobijských Alp, které, ač vystupují přímo z rušné Pádské nížiny, moc turistů nepřitahují.
Asi je to tím, že nejsou tak známé, nenajdete tu ani žádná populární střediska, a taky silniční síť je poměrně řídká. Vlastně tu probíhají pouze dvě pravé horské silnice: jedna vede západním okrajem přes Passo San Marco, druhá na opačném konci přes Passo Vivione (1828 m). A tam pojedeme my. Vivione je "poctivý kopec" - žádné brutální pasáže, ale taky žádná oddechovka. Cesta vede většinou lesem, ale i tak má své kouzlo. Pár vesniček a roztroušených domků potkáme v dolní polovině, pak už nic. Silnice se postupně také zúží na nějaké tři metry, ale to už zřejmě nikoho nepřekvapuje. Na vrcholu dojde také na výhledy - je odsud krásně vidět hlavní hřeben s vrcholky o slušné výšce kolem 3000 metrů (nejvyšší Pizo di Coca má 3052 metrů). Vzrušující sjezd po ještě užší silničce plné zatáček nás přivede do Schilpária v údolí Valle di Scalve. Tady začíná civilizace a taky rovnější úsek silnice teď už standardní šířky. Ta po pár kilometrech opět klesá do vesnice Dezzo di Scalve. Tady údolí opustíme a farmářskou krajinou vystoupáme na vrchol Croce di Salven (1109 m), z něhož po krátkém klesání dojedeme do Borna.