Peklo a ráj v Lombardských Alpách
Dva kopce, které nás dnes čekají budou jako oheň a voda nebo taky peklo a ráj. Začneme tím příjemnějším.
Stoupání na Forcolu Livigno (2315 m) je skutečně příjemné. Dá se dokonce říct, že je to jeden z nejvděčnějších kopců vůbec, tedy pokud člověk jede z Livigna do Itálie - a my tak jedeme! Údolíčkem lemovaným vrcholky Pizzo di Stretta (3104 m), Monte Vago (3067 m), Corna di Capra (3133 m) a Pizzo Paradisino (3302 m) se nejede špatně. Až v závěru pocítíme, že stoupáme do vysokohorského sedla. Sjezd, který nás teď čeká, asi málokdo zažil. Měří totiž 35 kilometrů!, během nichž projedeme několika klimatickými zónami. Zatímco nahoře nás přivítá mrazivý horský vzduch a zasněžené vršky, dole v Tiranu bude horko a dusno. Horní část klesání je navíc velmi scénická - okraj pohoří Bernina i hraniční zubaté vršky stejně jako horské louky s roztroušenými usedlostmi vypadají moc hezky. Kousek níž se napravo od nás v protějším svahu odvážně šplhá horská železnice, po které jezdí známý Bernina expres. Jde jen tak mimochodem o nejvýše položenou klasickou neozubnicovou železnici v Evropě. Pokud budeme mít štěstí, tak ve vesnici Poschiavo (a taky dole v Tiranu) můžeme vidět vlak projíždět mezi domy jako u nás tramvaje! Teď pojedeme pár kilometrů po rovině, během nichž se objeví krásné a veliké jezero Poschiavo. Na jeho konci silnice opět padá dolů. Tento úsek už není nijak zajímavý, stejně jako následný z Tirana do Mazza. A tady začne to "peklo". Passo Mortirolo (1852 m) je skutečně vražedný kopec, díky tomu ale i velmi proslulý. Do programu Gira je zařazován pravidelně od 80. let a často tento závod rozhoduje. Diváci tu v den průjezdu vytvářejí ohromnou kulisu srovnatelnou s horskými etapami na Tour de France. V ostatní dny tu ale objevíme opuštěnou silničku bez aut. Civilizaci tu zastupují jen řídce roztroušené chaty a nejbližší skutečná vesnice Monno leží na opačné straně sedla cca deset kilometrů pod vrcholkem. Výhledů moc není, člověk se tu stejně spíš soustředí na boj se silnicí a se sebou samotným. Hlavně prostřední část je doslova "šílená", a tak tu není ostudou slézt z kola a projít se kousek pěšky. Až v závěru, kdy vjíždíme na krásnou horskou pláň, se sklon zmírní. Vhod tu přijde osvěžení v podobě velkého koryta s pramenitou vodou. Ani na vrcholu nenajdeme žádné výdobytky civilizace, jen ceduli označující název a výšku sedla. Následuje docela adrenalinový sjezd, který končí pod vesnicí Monno, kde se napojíme na hlavní silnici. Ta nás dovede do městečka Edolo a kempu ležícího kousek nad ním.